„Ve středověku, za časů kvetoucího rytířstva, byl chrt na vrcholu své slávy. Tehdáž nebylo ještě kouzlo lověny setřeno střelným prachem, tu odbývaly se honby
a  štvanice jen pomocí chrtů a sokolů. Byla pak smečka ušlechtilých chrtů pýchou svého panstva, a nezřídka se stávalo, že obraz chrta zdobil znak nejednoho                                  rytíře.“ 
                                                                                                                                                                                                                                                                          Josef Feifar 1896

Vznik chrtnictví, tedy lovu zvěře za použití cvičených chrtů, sahá až do období mladší doby kamenné. Nejstarší vyobrazení chrtů,
tak jak je známe dnes, lze nalézt mezi skalními malbami v alžírském pohoří Tassili-n-Ajjer. Italský archeolog Fabrizio Mori datoval
tyto petroglyfy do období 6. tisíciletí, nejpozději 5000 let př. n. l. Avšak díky práci francouzských archeologů generála Paula Huarda a
Jeana Leclanta ze 70. let 20. stol., založené na datovací metody založené na korelacích mezi kulturními rysy zaznamenanými na
všech skalní malbách severoafrického kontinentu, můžeme konstatovat, že chrti, jejichž obrazy jsou vytesány na skalách v Tassili-n-Ajjer,
nejsou původní obyvatelé Sahary. V saharské poušti ve čtvrtohorách před „zázrakem savany“ jsou neznámí. Ve skutečnosti se
tito chrti vyvinuli v údolí Nilu na rozhraní Súdánu a Egypta, jako štíhlá, čistokrevně chovaná kulturní forma páriů, která vznikla z
polodivokých psů, kteří žili ve smečkách poblíž lidských sídel. Vznik tohoto typu psa, předků plemen moderních chrtů, je výsledkem
přirozeného výběru. Pravděpodobně se tak typ chrta vyvinul bez účasti člověka. Genetické studie tuto teorii potvrdily a odhalily,
že tzv. primitivní psi a chrti jsou prvními plemeny – neboli prvními skupinami psů, genotypově a fenotypově homogenními, kteří
pomáhali člověku v období před rokem 5000 př.n.l., při přechodu lidstva z lovců/sběračů až po zemědělce/chovatele dobytka.

Z Afriky se chrtnictví šířilo jednak na sever, přes Pyrenejský poloostrov, odkud se společně s Kelty rozšířilo okolo 2. stol př. n. l. do
většiny Evropy až na Britské ostrovy a pak směrem na východ, přes Arabský poloostrov a poté ve 12. stol. s mongolsko tatarskými
nájezdníky do Ruska a východní Evropy.

V Českých zemích se chrti prokazatelně vyskytovali již v období raného středověku, což vyplývá z nálezu dvou vřetenních kostí na
hradišti Chotěbuz – Podobora. Podle jejich délky, celkově velmi lehké stavbě a silných svalových úponů byly tyto kosti určené jako
pozůstatky chrta v kohoutku zhruba 70 cm vysokého (kohoutková výška vypočítána podle Driesch and Boessneck 1974) datované
o 2. poloviny 8. století.

Největším „chrtnickým“ počinem u nás bylo, již za Velkomoravské říše, zakládání chrtnických dvorců, jako důsledek potřeby vybudovat
stanoviště panovnických chrtníků. Nejvíce jich vzniklo v Polabí, vhodném loveckém revíru k lovu s chrty. Třetí a nejvýznačnější panovník
této říše, kníže Svatopluk I. (vládl v letech 871-894), chrty nejen choval, ale s jejich pomocí také s oblibou lovil. V historických pramenech
obce Labské Chrčice u Přelouče lze nalézt zmínku, že:
„Kde nynější osada se nalézá, stával dvůr, náležející knížeti Soběslavu I. Chovali v něm chrty.“
Ve stejném období se předpokládá vznik dalšího chrtnického dvorce, obce Polní Chrčice u Ohařů. Značná obliba lovu s chrty
pokračovala i po zániku Velké Moravy (r. 907). Chrtníky u Přelouče, byly založeny pravděpodobně za krále Vratislava II. (1033–1092).