„Netrpělivý chrt je zadržován, aby zajíc získal náskok“.
                                                                                                                                                                                                Publius Ovidius Naso, Kalendář Fasti z roku 8 n.l.

Pojetí tradičního evropského chrtnictví je poněkud odlišné od toho užitkového, provozovaného hlavně v Rusku a středoasijských
republikách. Zatímco v užitkovém chrtnictví jde v první řádě o úlovek, pak v evropském tradičním chrtnictví šlo spíše o prožitek z
lovu samotného a kvalitu pronásledování, přičemž atletismus psů nebyl obdivován o nic víc než hbitá nepolapitelnost jejich kořisti.
Snad právě touha vidět důstojný a spravedlivý souboj chrta se zvěří vedla již před 2000 lety Keltské chrtníky k dodržování zásad,
které tomu napomáhaly. Vzhledem k tomu, že chrtnictví v myslivecké praxi sleduje hlavní zájem, ulovit lišku, zatímco zajíce spíše
jen obhospodařovat lovem s využitím selekce nahrazující přírodní výběr, lze považovat tyto zásady za platné i při chrtnickém lovu
v myslivecké praxi. První a nejdůležitější zásadou je, že k lovu zvěře může být použit pouze takový lovecký chrt, který svým stylem
lovu a velikostí odpovídá druhu a velikosti lovené zvěře. Tato zásada přiměřenosti kořisti zamezuje nerovnocenným soubojům
mezi psem a zvěří, který by vedl ke zbytečnému utrpení zvěře, nebo zranění chrta. Je tedy zcela nepřípustné nechat italského
chrtíka lovit lišku nebo arabského chrta využívat pro dosled srnčí zvěře.

Také v myslivecké praxi je zdraví psů a úcta ke zvěři důležitější než úlovek samotný, protože chrtníci neloví jen pro kořist. Řecký
historik a autor filozofických děl Flavios Arriános, místodržící v Galii, ve svém díle Kynégetikos z roku 124 n.l., napsal, že:
„Cílem skutečného lovce není zajíce chytit, ale přimět jej k závodu či souboji a pak se radovat, pokud se zvířeti podaří uniknout.“
Tento citát dokonale vystihuje podstatu chrtnického lovu a také vyjadřuje úctu ke zvěři jakou již tehdejší chrtníci měli, pokud se
dokázali radovat z jejího úniku. Arrián v knize pokračuje: "Kdokoli je na lovu s chrty, neměl by je vypustit v blízkosti zajíce více jak dva psy.“

I dnes loví chrtníci zajíce pouze ve dvojici chrtů a udělují mu tzv. spravedlivé právo, tedy vzdálenost, kterou mu poskytnou při
vypíchnutí z lože, aby byl schopen nabrat dostatečnou rychlost. Pokud je to zdravý a silný jedinec, uhání v dlouhých skocích a
divokých kličkách, a nakonec chrtům uteče.

Amador Rodriguez, člen Španělské federace chrtů (FEG), o tom píše, ve svém článku Zvěři necháváme vysokou šanci uniknout,
takto: „Při lovu chrtem pouštíme pouze dva psy. Kdybychom vypustili více chrtů, měl by zajíc menší možnost útěku. A my galgueros
(chrtníci) musíme dát zajíci šanci. Podle statistik je prokázáno, že u dvou chrtů je 50% šance zajíce uniknout, při použití více psů
toto procento klesá, což není žádoucí.“ Podaří-li se pronásledované zvěři při lovu uniknout, popisuje Arrián, „má právo, aby toho
dne byla ponechána na pokoji“ a čestný chrtník naší současnosti tuto zásadu respektuje. Právě tak dovede zachovat míru,
loví-li např. s obzvlášť výkonným greyhoundem, jehož denní počet úlovků nesměl dle Arriána převyšovat 4 kusy. To ovšem platí
pouze v případě zajíce.